Vůně tvá mi protíná zem,
devět sluncí nad obzorem,
odpověď svou mi dej,
tak uteč a ochutnej ráj,
na chvíli dlouhou, na chvíli dlouhou,
na chvíli dlouhou, vlídnou.
Tak jak jejich světlo pálí,
a zkouší, co vydržím.
Tak se modravý nebe vzdálí,
jen tím, že to on dovolí,
na chvíli pouhou, na chvílí pohou,
na chvíli pouhou, hříšnou.
Tak vylétnu výš, v uších mi zní,
hlas bohů vábících a dálkou voní,
už oblouhou hřmí, v srcích mi zní,
hlas bohů pádicích, na křídlech koní.
Nad kolem perutí chór,
vytleská ozvěnu hor,
zpěv ptáků uslyším,
vítr si ulovit smím.
Na chvíli dlouhou, na chvíli dlouhou,
na chvíli dlouhou, vzlítnout.
Někdy mě unese proud,
možná chytím se, snad budu plout,
svědomí lepkavý pyl,
vodou se zázrakem smyl.
Za chvíli pouhou, za chvíli pouhou,
za chvíli pouhou, vlídnou.
Tak vylétnu výš, v uších mi zní,
hlas bohů vábících a dálkou vonících,
už oblouhou hřmí, v srcích mi zní,
hlas bohů pádicích, na křídlech koní.
Tak vylétnu výš, v uších mi zní,
hlas bohů vábících a dálkou vonících,
už oblouhou hřmí, v srcích mi zní,
hlas bohů pádicích, na křídlech koní.
|