Dotýkáš se jenom černých klapek,
když hraješ na kostelní havrany.
A posloucháš ty rány v těle vykousaný,
jak naráží křídla o stěny.
A peří se vznáší a zase padá,
a peří ti padá a zase se vznáší.
Neptej se boha, kudy půjdou znova,
nechej se podat, kudy havrani kráčí -
kolem dveří,
podél oken,
už se blíží,
co klepe uvnitř, musí ven.
Uhýbáš pohledy lesknou se málo,
tvoje oči se mění - já vim.
Po kouskách dáváš mi najevo sílu,
vidět není a přesto vrhá stín -
kolem dveří,
podél oken,
prach se víří,
co klepe uvnitř, musí ven.
Stín perutí,
někde v nás.
Stín perutí
je v nás. |