Opuštěné zahrady
Kde jsou všechny radosti včerejšků?
Kam se ztratilo společné štěstí a smích?
Jsou pryč jako naše dětské touhy, přání a sny.
Čas je zloděj, pustoší naše zahrady
Vytrhává sazeničky, kácí stromy
šlape po našich květinách, saje mízu, vysouší semínka.
V půlnočním světle svíčky, která představuje zkušenost,
barvy blednou, zelené výběžky šednou.
Čas sám o sobě zabije všechny květiny
Stále je čas podělit se o naše pozemky a o vše, co nazýváme 'naším'
Copak by nám to uškodilo víc, než přehlížení potřeb ostatních lidí
a držení své zahrádky přísně v soukromí?
Ochlazuje se, vítr a voda zanechávají šrámy.
Když se ohlížím, vidím jen ztracené přátele.
Oheň doutná v popelu,
Mé ruce jsou špinavé a má mysl je slabá
Váhám nad cenou slova „já“
Musím pokračovat a pečovat o svou zahrádku,
Musím tě uvěznit, není čas na tvé omluvy.
Nyní vidím, že zahrada, o kterou jsem se staral,
je právě taková, jako ty venku.
Ploty, které ji měly chránit, ji pouze oddělily.
Všude samá neštěstí.
Počasí způsobilo v trávě spoušť,
věří vůbec někdo, že jeho zahrada to všechno přečká?
V tomto čase, kdy jsme od sebe vzdáleni, může se vůbec někdo uživit lakomstvím?
Existuje radost ze sobeckého růstu?
Pojď a prohlédni si mou zahradu, jestli chceš.
Chci, aby ji někdo viděl předtím, než všechny kořeny budou otráveny.
Teď je určitě ten pravý čas se otevřít.
Strhnout zdi, pokud ještě není pozdě.
Ve světě je tolik utrpení,
Tak moc prázdnoty, zlomených srdcí a bolesti,
Někde na své pouti jsme museli sejít z cesty.
Jak ji můžeme opět najít?
Skrz smutek a bolest,
naše květiny potřebují, abychom je všichni zalévali. |
Peter Hammill:
Peter Hammill:
