Slabé srdce při kázání
S bledou tváří a odkrveným mozkem,
jako Billy Budd
jsem přivázán ke mříži.
S otupujícími smysly
a s rozechvělým srdcem
začínám
a teplota se vyrovnává,
zatímco vdechuji do plic bezcenný vzduch.
Přirovnatelné k formaci
ochrnutých tanečníků
mé chápání se zdá
tak úzkoprsé ve svém rozsahu.
Rozjímám nad odpověďmi,
které by mohly prolomit má pouta,
a i kdybych se zpola mýlil,
bylo by to v mém případě zlepšení.
Ale mé rozsáhlé znalosti jsou v nepořádku.
A i když to zní absurdně, tak vše, co jsem kdy slyšel,
se mění v prázdné fráze a je bezcenné,
když lidský smích rozechvívá památník,
přičemž onen vtip je zpola pravdivý a vůbec ne veselý.
Zkouším najít důvod,
proč se slova zapřádají,
ale vše, co jsem kdy slyšel,
se zdá být v rozporu samo se sebou.
Zvukomalebná slova,
ve spěchu vyřčená,
že na jejich místě
má mysl počíná křičet.
Na pokraji víry narážím na útes
a zloděj se smyslem pro cynismus mi krade smysly.
A tak lpím na kostelní lavici, okolní svět je našikmo,
A mé poznání odmítá přítomný čas.
Všechny životy svatých ukazují, že můj osud
je jen malou překážkou, ale konec
se neblíží
Proč nemohu přijít na to, jak odsud odejít?
Nechci sice zemřít v hlavní lodi,
ale vím, že by se mi to jednoho dne mohlo přihodit.
A tak musím zjistit, jak sesbírat
zbytky své energie a najít si důvod k modlitbě
k něčemu, za něco,
kvůli čemu bych mohl vyznat svou víru.
Milerád bych podlehl vlnám,
kdybych věděl, že voda ukazuje cestu ke světlu.
Milerád bych podlehl, ale nejsem statečný.
Je lehké věřit slovům kazatele,
až na konflikt, zuřící v rámci mé hlavy a mého mozku.
Nechci zemřít, ale stejně
jednoho dne...
Čekám na chvíli,
která musí přijít,
budu muset utíkat
k dalšímu kázání.
Každý člověk a Norman ((fonetická podobnost Norman a noman-nikdo))
a také hovořící kněz,
stále alespoň nechávám všechna vrátka pootevřená.
Uvnitř mne je všechno vnější sdílené
A zatímco prasklé zvony vyzvání, vše se zdá tak neskutečné,
ale sedmá pečeť stále nebyla prolomena.
A obětní talířek neskýtá úniku,
přesto stále odmítám seškrábnout poukázku
úcty k těm falešným
uličkám na mé cestě,
musím se pokusit oddělit smysl a vědomí.
Řekni mi,
řekni mi znovu, kudy jít.
A jak si tak povídám pro sebe,
přes veškerou snahu k naslouchání,
mé srdce slábne ještě více,
schází snad něco? |
Peter Hammill:
Peter Hammill:
