Padesát let po Pearl Harboru,
městem se táhl divnej smrad,
věděl, co chce, když najel na herák...
Bydlel ve starý továrně,
nikdy nepoznal žádnej cit,
mozkožrout v jeho hlavě měl co jíst...
To je ten hlas, co jsi slyšel,
to je ten den, co sis přál,
to jsou ty zvláštní stavy,
všechno tak akorát.
Tohle je tvoje máma,
neznala tvoje já,
neboj se, že to končí,
teprv to začíná.
Zas seš o krok dál!
Vyhráváš...
Zrovna ten den, co to chytil,
měsíc po gramech prodával,
tamty, co si to hlídaj,
stáli opodál.
Věděl, na co se ho ptali,
ale nevěděl, co jim má říct,
skřítkové v jeho hlavě chtěj už klid...
|