1. Než nás budou zEmaj7ajímat F#miuž navždycky jen prEmaj7achy,
chcC#mii ještě jednou ochutnF#miat z pH7oháru všech hEmaj7ořkostí,
vnHmiímat ještě muzikAmaj7u a nG#mi7e už jGmi7enom tlF#miachy,
nF#dimevidět, jak moji vArstevníci jdH7ou krásně od kostEmaj7, F#mi, Emaj7, F#mii.
2. Než nás budou ovládat už navěky jen věci,
než se budem klanět už jen obarveným televizím,
dokážem si přiznat, že jsme v nablýskaný kleci,
kdo bude mít sílu říci si: já raději zmizím.
®: TG#dimo je ten pF#mioločas, pD9oločas rozhodnAmaj7utí,
zdEdima sladce klF#miimbat nH7ebo bolestně bdEmaj7ít,
nG#dimechat se zF#mianášet tD9ou pozlacenou sAmaj7, G#maj7, Gmaj7, Hdimutí
s národním hF#mi(A7)rdinou si řH7íkat: to chce klEmaj7id, to chce klF#mi, Emaj7id.
3. Než budem už navždy číst jen Zápisník a Vlastu,
chci ještě slyšet slova spalující obsahem,
vystoupit zas na břeh z toho oceánu žvástů,
na víkendy do snů jezdit vlastním výtahem.
4. Než nám z lásky zůstanou jen doteky dvou sliznic,
chci ještě jednou ucítit sladkost jejích mučidel,
hledáme ji za okny všech kaváren a pivnic,
a ona bloudí v tanečních a střílí bez všech pravidel.
®:
|