Už odrážejí záchranné vory od boků archy, jež měla spasit svět. Na palubě jsou proroků pravdy, touha, láska i obyčejná čest. Asi jsem blázen nebo nechápu hodnoty dnešní doby, když otce s matkou svou stále ctím. Mezi hvězdami hledám, na noční obloze, ty kdo jsou mou součástí, to dobře vím.
Uprostřed hlubin ze špíny a kalu, za posledních tři tisíce let, tone i poslední z lidských hodnot, láska k těm jež jsou naše krev. U srdce mě to bolí, hlavou letí úvahy temné, uprostřed milionů přesto (tak) sám. Mezilidské vztahy, zašlapaný dopis v blátě, i převozník už opustil svůj prám.
Opuštěné dítě uprostřed dlažby, nebe pláče, není co říct. Semínko další otcovraždy, z plev se přeci růže nerodí.
Na bílém stole z matčina lůna, vyrvali další němý hlas. Smrt bez zrození, sobecká volba a na hodinách minusový čas. |
