Jako každé odpoledne
je v parku, aby hrál
na svůj starý, unavený nástroj.
Stále na téže lavičce,
vedle sebe na zemi přikrývku
si upraví, aby měl trochu pohodlí
a i když se už připozdívá,
nabízí mi baladu za jediný pohled.
Ze svých letitých vzpomínek mi vypráví vtipy
a já předstírám, že jim rozumím,
líbí se mi vidět ho šťastného,
jak povídá příběhy s vírou, že má hlas houslí.
Hraj pro mě, toužím naslouchat,
chci se stát částí tvého bláznovství,
vložíme své duše do notového zápisu...
Hraj pro mě, toužím naslouchat
a ať se poslední úder tvého srdce
stane růží, jež vyroste z poslední noty.
Jsou lidé, co se smějí, když ho vidí,
s jeho zelenou vázankou, děravými kalhotami
a květinami, které jsem natrhala,
abych ozdobila jeho košili,
kterou si tak narychlo zašívá.
Bláznivý mistr hraje s bláznivou něhou,
holubice v gumových botách
a nikdo se nesměje, nikdo nemluví,
nikdo z těch, kdo se ti vysmívali.
Naklání se a hovoří o věcech, které přetrvávají
a já už nepředstírám, nechci ho vidět trpět,
když povídá příběhy s vírou, že má hlas houslí.
Hraj pro mě, toužím naslouchat,
chci se stát částí tvého bláznovství,
vložíme své duše do notového zápisu...
Hraj pro mě, toužím naslouchat
a ať se poslední úder tvého srdce
stane růží, jež vyroste z poslední noty.
|