Na té fotce, co mi dal,
on vypadal jak admirál,
tělo jako lineál,
no ideál, po kterém ženy šílí.
Jeho pohled žárem plál
a sliboval, že by mi dal
svatebním darem křižník,
co kotvil opodál.
A proto do mých snů pak vstupoval,
ten admirál, můj admirál,
jak na lodním můstku stál a vzpomínal
na mně, když bouře kvílí.
Jak všech moří mocný král
si s větrem hrál, můj admirál,
kol jeho mužných lící
plál sněhobílý šál.
Říkal: Život je jak oceán,
když se dva setkají,
tak musí spolu plout.
Láska je křehká jak porcelán
a ten, kdo to snad ne
a ten, kdo to snad ne
a ten, kdo to snad neví, tak je bloud.
Vzdávala jsem nebi dík,
že můj milý je námořník,
ústa jako zralý fík
a známý zvyk.
Měl chůzi kolébavou,
říkal mi: C’est magnifique.
Znal francouzsky můj námořník,
já snila jsem, že jednou
unese mě na rovník.
Říkal, že touží po zátoce,
v které by po cestách
moh se mnou spočinout.
Láska musí nésti ovoce
a ten, kdo to snad ne
a ten, kdo to snad ne
a ten, kdo to snad neví, tak je bloud.
Na té fotce, co mi dal,
on vypadal jak admirál,
tělo jako příložník,
no námořník
a já jsem naletěla.
Na tenhleten hloupý trik,
nebyl admirál, nebyl námořník,
já poznala jsem záhy,
byl pouhý převozník.
|
Monika Absolonová:
Helena Vondráčková:
Michal David:
Thalia:
