Dítě jsem byl,
neměl jsem žádné vrásky
a měl dost sil,
před sebou všechny lásky
své.
Pět let jsem žil,
můj děda rád mě míval,
loutku mi dal,
to je, že když jsem zíval,
tvé.
Proč hračka má se smutně na mně dívá,
proč hračka, zdá se, smutně na mně kývá,
čas kolem nás tak bezohledně běží
a ona v koutě pohozená leží.
Proč takhle hledí, proč si pěkně sedí,
vždyť ona ne, to já přece prohrál a víc.
Teď ženu mám,
už děda dávno není,
nežiju sám,
můj život však se mění
v sen.
A jak to bývá,
když se léta ženou,
mnohé se splní
v duchu pod peřinou
jen.
Proč hračka má se smutně na mně dívá,
proč hračka, zdá se, smutně na mně kývá,
čas kolem nás tak bezohledně běží
a ona v koutě pohozená leží.
Proč takhle hledí, proč si pěkně sedí,
vždyť ona ne, to já přece prohrál a víc.
Už starší jsem,
své zájmy člověk střídá,
zas vidím, kde děd
s vlasy jako křída
stál.
A v srdci svém,
v tom nejtajnějším koutku,
v dobrém i zlém
mám pohozenou loutku
dál.
Proč hračka má se smutně na mně dívá,
proč hračka, zdá se, smutně na mně kývá,
čas kolem nás tak bezohledně běží
a ona v koutě pohozená leží.
Proč takhle hledí, proč si pěkně sedí,
vždyť ona ne, to já přece prohrál a víc.
Proč takhle hledí, proč si pěkně sedí,
vždyť ona ne, to já jsem měl vyjít ji vstříc.
Proč takhle hledí, proč si pěkně sedí,
vždyť ona ne, to já přece prohrál a víc.
Proč takhle hledí, proč si pěkně sedí,
vždyť ona ne, to já jsem měl vyjít ji vstříc.
|