Můj milý vědet chce, mám-li ho ráda,
dívá se na hvězdu jak z nebe padá,
čekává u plotu z planého vína,
připozdívá se a já neusínám.
Dávno se připozdívá,
já neusínám.
Kytičku našla jsem na naši římse,
kudy jsi odešel, já rozhlížím se,
poděkování ti za kytku dlužím,
nezůstal jsi tu, tak tě tu vyhlížím.
Dík patřil tobě
a já děkuji růžím.
Já přece vím, proč mi nosíváš růže,
to zlobě mlčení nic nepomůže,
po lásce samotu, roce nudícím,
ne růže, ale ty musíš mně říci.
Sám jednou o lásce své
musíš mně říci.
|
