Jednou se prolomí ta hráz, jednou to pochopí každý z nás, jednou se probudí celý svět, ne asi zítra, snad za 100 let.
Pak jako ryby, který roztrhli rybářům siť, přijdem na to, proč stojí za to žít, proč je lepší víc dávat, než hodně brát, jak je nenávist zlá a co znamená řád, jak je krásný, když nikdy nejsi tu sám, co znamená upřímně podaná dlaň, jakou sílu v sobe jednota má, když bližní tvý důvěru znaj.
Snad se to stane, snad přijde den, kdy okov zloby bude rozlomen, kdy láska zlobu navždy rozdrtí a život zvítězí nad smrtí. Proč stále čekáš na ten den, proč žiješ jenom pouhým snem, proč říkáš "možná za 100 let", udělej proto něco hned.
Za 100 let budem asi tady těžko žít, ale touhle cestou můžem v klidu jít, stavět do budoucí doby dlouhý most, ze kterého láska strhne zlost a i když v životě svém nic nezměníš a místo vína přijde kamení, láskou, citem nic nezkazíš a možná, že i prorazíš. Do té zdi jež stíní náš den, a naší naději mění v sen a iluzi a smysl života bere nám.
Když to neuděláš ty, tak to neudělá nikdo jiný a ty ztratíš tu nejvyší hodnotu - život. |
