Refrén 1: V dešti se mi ztrácíš, moje ústa neslyšíš, moje oči nevidíš.
Jen písmena, třeba ... a b c d e f g h, tohle není žádná věda,
jen písmena tvoří slova, jako tyrkys – rudá, šedá,
existují snad od doby, kdy chodíme už vzpřímení,
vytvořila také Tvoje krásné jméno a příjmení,
vepsalas ho na ta místa kolem kterých chodím domů,
na listí, a na chodníky, na sloupy, na kůru stromů,
nechalas ho i na schránce jak pamětní desku,
Tvý věci zmizely rychlejc, než v Kulovým blesku.
Otevřel jsem dveře jako tisíckrát týdně,
a hned pochopil proč jsem se cítil tak bídně,
ty stěny přece dobře znám, pár čtverečních metrů,
sotva se tam vešel malej komínek svetrů,
žili jsme tu stísněně,to je pravda čistá
a najednou je na věšacích tak strašně moc místa,
v dešti se mi ztrácíš, všechno kolem voní,
Tvý jméno je i na zvonku co už nezazvoní.
(Refrén 1): 2x
Generace lidí dělaj pořád stejné chyby,
a potom všichni hrajeme tu starou hru na kdyby,
kdyby sem já, kdyby si Ty, nenávidim tyhle věty, fakt ne.
Mám Tě strašně rád, bez Tebe jsem chudší,
jsem s. r. o. – čko, za který teď už všichni ručí.
Všem kolem už jasný je, že chybama se člověk mučí,
ukončit to může zvonek snad se rozezvučí.
(Refrén 1)
Ty víš co vím já, není proč žít dál, vítr všechno vzal,
už nám nepřeje, i smích se směje, už není proč žít dál.
Si bouře a já nestíhám,
běžíš dlouhu nocí spálíš Ty sám svojí touhou,
Tvůj kousek nebe, na slunce nečeká.
Víš co vím já, tak dej si říct, už dávno mezi námi není nic,
už víš co já tak dej si říct.
V dešti se Ti ráda ztrácím, Tvoje ústa stejně neslyším
a Tvoje oči vůbec nevidím
Refrén 2: V dešti se mi ztrácíš, Tvoje ústa neslyším, Tvoje oči nevidím. |
Leoš Mareš:
Leoš Mareš:
Leoš Mareš:
Leoš Mareš:
