S otázkou já ráno vstávám
stále stejnou naivní,
kdy se láska láskou stává,
čím den ovlivní, když zní.
Nechám lásku znít,
je v ní bouřka, je v ní klid,
já nechám ji hrát,
její zvláštní prstoklad má řád.
Ten řád tajný od věků,
tajný jak chrám Aztéků,
co nám nedá spát,
kdy je vzlet a kdy je pád, chci znát.
Dál jen ať nám láska zní,
všemocná,
dál jen ať je tu s námi,
ať moc má,
s ní den zdá se vítězný,
prožitý,
ať stálá je jak souhvězdí.
Dál,
ať dál láska prosvítí
náš den,
ať se mstí
tajemstvím,
dál jen.
Láska může dát dnům děj,
může smýt i beznaděj,
co chce, může si brát,
nemám důvod touhu vzdát,
mít rád.
Dál jen ať nám láska zní,
všemocná,
dál jen ať je tu s námi,
dál ať moc má,
s ní den zdá se vítězný,
prožitý,
ať stálá je v nás jak souhvězdí.
Ať dál,
ať dál láska staví v nás,
v nás chrám,
ať se mstí
tajemstvím,
dál nám.
Ať s láskou zprůsvitním,
v ní je věčný bod záchytný,
láskou ať každý den zní.
Ať je láska bezmezná,
ať jen dál je záhadná,
ať má úctu horských štítů,
ať je víc než vítězná,
ó jé.
Dál,
ať dál láska staví v nás,
v nás chrám,
ať se mstí
tajemstvím,
dál nám,
dál…
|