Když jsem vstoupil do baru jako obvykle
na první pohled poznal sem hned,
něco divnýho že visí tady v ovzduší
jako když ve whisky rozpouští se led.
Po mý levicistál šerif Joe McKiney
a kalným zrakem prohlížel si nás,
když dopil všichni v baru naráz ztichli
a ticho proříz´ jeho roztřesenej hlas:
Šel sem dneska do St.James Infirmary,
jako dycky za ženou
ale našel jsem jí ležet na bílým stole
a jak se zdálo blaženou.
Tak se hned sháním po doktorovi,
povídá: Je to s ni velmi zlé!
A než sem doběh´zpátky už je mrtvá,
mrtvá leží na stole.
Šestnáct bílejch koní
a jen jeden má vobtěžkanej hřbet,
šestnáct žen jde za nima
a jen jedna z nich už nevrátí se zpět.
Až jednou umřu chci slyšet holky zpívat
a nechci zkrátka slyšet žádnej pláč,
jen jazzband ať Pánubohu poví
kdo k němu přichází a co jsem zač.
Tak teď ste teda slyšeli celej můj příběh
a tak nevím co dál měl bych říkat vám,
jen až se vás zeptaj proč tolik piju,
řekněte že sem v kartách prohrál vše co mám. |