MAám v Plzni kámoše, už je to řada let,
vždDycky rád slyším plzeňskej dialekt
a kdAyž tam jedu čundrem, dF7ám o sE7obě vAědět,
řekne mi:"Usárnu, tu si tutam dej,
nDa tuten gauč, tam si nesedej,
tam už nAěco přes dvacet let nF7esmí nE7ikdo sAedět."
"Ani já tam nesedám, to se nevyplácí,
tam seděli tenkrát v srpnu Rusáci,
no, a jak sem vlítli, děly se psí kusy,
tátu vytáh' z úkrytu ten ataman,
co tlustým zadkem rozsednul nám otoman,
a od těch dob v něm máme blechy, šváby, rusy."
R1: To tenkrát v šedesátom Aosmom, když Rus nás osvobodil pEo svom,
s tanky a dE7ěly, na čapkách rudý hvězdy mAěli,
dost splihlý krovky měli soldáti ze ŠkodEovky
a místní krE7ásky zpívaly sborem:
"BAěž domů, Ivane, čeká tě NDataša, NatašAa, NatašE7a, NatašAa."
Před pár lety byl kámoš u pomníku,
rejhy od bot zbyly jen na chodníku,
když ho k autu vlekli, tak ruce měl za záda,
je to dávno, čas tak rychle utíká,
jeho dcera měla odznak Fučíka,
a s ní socialistický práce celá brigáda.
Tenkrát v srpnu byla ještě hrozně malá,
jak to kotě průvodce potřebovala,
průvodce, co by ji ved' po jejím vlastním osudu,
tak ji marně lákali na diskohrátky,
zbyly po ní jen dva uplakaný řádky:
"V tomhle blbým státě já už dál žít nebudu!"
R2: Já trvám na tom, a na to nemusím být Platón,
že dávno měli sedět už doma na prdeli,
my jsme ty druhý, co mají k hvězdám rádi pruhy,
na věčný čásky chcem sborem zpívat:
"Škoda lásky ..."
R1:
|
Greenhorns:
Jan Vyčítal:
Bokomara:
