NaDšel sem tě s tvGáří u skla, sDtou bledou tváří, co Gprávě uschla,
v Dtichém duchu leHmiteckých motoArů.
VlaDsy jsou vlhké, Gto deštík spad, Doči nesou smutek snGad,
víDčka zase stoHmipy loučeAní.
Já Dvím, že to neGní jen, poDdat ruku a říGct, tak jdem,
jáD vím, jak to něHmikdy zaboAlí. Tvé loučení mě vrásky
stálo a do tmy dne teklo málo, slzy co jsou hořký, jako blýn.
Teplý dech se na skle sráží, píseň která nenaráží,
vítr v parabolách antén doznívá.
Bílá světla ramp v dálce mizí,
v podvědomí zase z dálky slyšíš zvuk ozvěn
letištních náměstí.
Já vím, že ….
Představ si jen rozkvetlý sad, na podzim neměl
ani lístek snad, jako on teď také musíš kvést.
Tak zvedni hlavu jen se vzchop, znáš přece smutek
je to snob, ač to čekáš mládneš tisíckrát.
Já vím, že ….
|