Sestup Kaimadaltha
Tělo ducha dubu, čarodějova hůl.
Čaroděj s klíčem a maskou,
nahý a bílý, do hrobu,
oděn jen popelem našeho světa.
Podél zdí; dlouhá, špičatá kopí.
Na lavicích, ocelové zbroje.
Jde po špičkách neslyšně,
na zemi vidí z ohňů popel.
Putuji do nejtemnější hlubiny, kde vše je mrtvé.
Do temné říše kopců,
tam ztichlí mrtví sedí.
Nesmím se poddat strachu,
však putovat na pustá místa světa.
Střechu pokrývají štíty,
přílby, opasky, nože a meče;
nad hnědou zemí kamenného sálu
bytost, duch ženy.
Putuji do nejtemnější hlubiny, kde vše je mrtvé.
Postava čaroděje na dubu venku,
visí, hlavu sklání.
Kráva krvácí, je slyšet její křik,
čaroděj rozvazuje uzly.
Čaroděj sbírá dary,
jež dávají mu bledí mrtví,
ze starých temných kamenných hrobů,
získává to nejkrásnější.
Mířím do Kelio.
Putuji do nejtemnější hlubiny, kde vše je mrtvé.
Opasek a zbroj, koláče a šaty,
přilby a božské zbraně,
runy a verše, sušené plody,
dveře hrobu jsou dokořán!
Od álfů, mistrů zbrojířů,
k světlým znovuzrozeným mrtvým,
těm, co proti vlku bojovali
ve světě nyní pustém.
Mířím do Kelio.
Putuji do nejtemnější hlubiny, kde vše je mrtvé. |