Někdy sic namlouvám,že vůbecemi nestárnu,
když ze zadami dolů dám svou vetchoudmi usárnu
pak přijdec po špičkách ta chvíleemi bytelná
u nohou amizabublá mi říčka dmiKřemelná
a zas mám Fjehličí v podrážkách Gpohorků
nad sebouF kočičí mám hřbety Gpahorků.
R:To je ta Fhranice,co vedlac Šumavou,
Staňkovským dmirybníkem i řekouami Moravou.
Toje taF hranice,neklidnýchc večerů
s padáčkydmi světlic a smrtícíchami výstřelů,
kde šancec na úspěch nestála za Ggrešli,
kde chybíF pomníčky těm,kteří{G} neprošli.
Žije až v Portlandu,paní,co ve vlaku
práškama uspala děti a v ruksaku
je nesla přes čáru,smrti a života,
kde šťatná hvězda jen mlhavě blikotá,
kde tuhnou sanice a tělo od trávy,
kde srdce v panice bubnuje do hlavy.
R:To je ten okamžik,kdy se čas zastaví,
jak vojín Barteček ve vlnách Moravy.
Když vítr zafičí shrnuju rukávy,
dál stezka v jehličí příběhy vypráví.
Na téhle hranici už vládne klid a mír
já držím v pravici ostnatej suvenýr.
Někdy si namlouvám,že vůbec nestárnu,
když ze zad dolů dám svou vetchou usárnu
pak se přiblíží ta chvíle bytelná
měsíc sem nahlíží,zvědavá lucerna.
Dám ruce pod hlavu a hlavu na ranec,
tak tudy odcházel Zdeněk,můj bratranec.
Je na Západ cesta dlouhá...
|