Allanovy: U rybníka v rákosí,
jak tak žáby klábosí,
jedna povídá.
Rudolf: Abych řekla pravdu, žáby,
mne se tenhle život žabí
dávno přejídá.
Spolu: Jakže, cože, jak to řekla?
Rudolf: Dávno přejídá.
Všechno umím, všechno znám,
já řku, já si připadám
k slávě určená.
Allanovy: Na ta slova všichni vstali,
velmi žábu uctívali,
že je učená,
Spolu: Jakže, cože, proč ji ctili?
Rudolf: Že je učená.
Co jim v prsou úcta vře,
vrbina se rozevře,
ten tam žabí klid.
Allanovy: O kus dál se pásla kráva
a že byla suchá tráva,
chtělo se ji pít.
Spolu: Jakže, cože, co ta kráva?
Rudolf: Chtělo se ji pít.
Allanovy: Pije kráva z rybníka,
chlubná žába utíká,
jaksi skromnější.
Rudolf: Chlubit se však nepřestala,
pcha, prý by krávě ukázala,
jen být statnější.
Spolu: Jakže, cože, co ji schází?
Rudolf: Jen být statnější.
Sotva se ji chtěli smát,
přišla žába na nápad,
teď se proslaví.
Nafukovat začala se,
tak prý bude v krátkem čase
kravské postavy.
Spolu: Jakže, cože, jaká bude?
Rudolf: Kravské postavy.
Allanovy: Zbožne ztichl celý břeh,
žáby, raci tají dech,
sledujíce div.
Rudolf: Chlubná žába nadýmá se,
už má dvakrát tolik v pase,
než-li měla dřív.
Spolu: Jakže, cože, kolik že má?
Rudolf: Víc než měla dřív.
Když už byla žába ta
jako soudek buclatá,
rána zazněla.
Allanovy: Že víc měla, než mít mohla,
tím si žába nepomohla,
praskla docela.
Spolu: Jakže, cože, co se stalo?
Rudolf: Ale praskla docela.
Allanovy: Tahle píseň truchlivá
poučení ukrývá,
zdravé pro vždycky,
kdo se dme a nafukuje,
tomu pýcha zkázu kuje,
skončí tragicky,
kdo se dme a nafukuje
skončí tragicky.
|