I když je půlnoc, nejdu spát,
já v sobě zvláštní prázdno mám
a místo bílou peřinou
se párou čaje přikrývám.
A do stěn ptáci, stínů mých,
těď bijí křídly, jsou jak já,
mně v uších tvoje loučení
se ještě stále ozývá.
Já to zkrátím,
já to zkrátím radši hned,
já to zkrátím jak se dá,
je mi líto, že to končí,
tak to zkrátím, lásko má.
Ty před pár týdny vrátil ses
a říkals navždy, tentokrát,
že u mě teď už zůstaneš,
že víš, že ji už nemáš rád.
Prý si se zbláznil akorát,
teď, ale ze sna procitáš,
hned na to ještě tentýž den
znovu náhle povídáš.
Já to zkrátím,
já to zkrátím radši hned,
já to zkrátím jak se dá,
je mi líto trapných řečí,
tak to zkrátím, lásko má.
Těch výletů a návratů,
těch usmíření na pár dnů.
Zas vidím, jak jsi vstal a šel
ke skříni ve zdi vzít si plášť,
už poznám, kdy chceš jít zas pryč
a vždycky zrakem uhýbáš.
A ruce v hloubce kapes máš,
jak divný ryby, kdo je zná,
už nemám tvoje náručí,
jen píseň, jež tu doznívá.
Já to zkrátím,
já to zkrátím radši hned,
já to zkrátím jak se dá,
je mi líto, že to bolí,
já to zkrátím, lásko má.
Spousty cest,
tam i zpět,
spousty lží
i krásných vět,
sem tam květ
a trápení,
ten refrén tvého krácení
mých dní.
Tvé věčné pouti k ní a zpět
mi kradly čas a spousty sil,
já, pitomá, to vím až teď,
že nikdy nic jsi nezkrátil.
Já to zkrátím,
já to zkrátím radši hned,
já to zkrátím jak se dá,
je mi líto, že to bolí,
já to zkrátím, lásko má.
Tvých výletů a návratů,
tvých bludných kruhů už znám dost.
|