V ošumělém sáčku
drobí housku ptáčkům,
nízko kloní hlavu,
v písku hledá slávu
zašlých let.
Oči ze vzpomínek,
v prstech času mlýnek,
chodí všemi parky,
vděčný za oharky
cigaret.
Najednou mu spousta času zbývá,
kolikrát si to tak v duchu přál,
bez lásky čas ale neubývá,
život běží jaksi opodál.
Včera jako zítra,
stejně prázdná jitra,
stejné slunce září,
čím jsi vinno stáří,
prokleté.
Děláš z nás jen smetí,
kmety z malých dětí,
jak nicotné tečky,
vklouznou do tvé léčky
v síti dní.
Není cesta zpátky,
člověk splácí splátky,
stářím hnědé fotky,
velké maringotky,
on je v ní.
Kráčí jen co noha nohu míjí,
nechvátá, vždyť nemá ani kam,
přesto ani den čas nepromíjí,
vteřina je víc než drahokam.
Dlaní hladí stěnu,
měl děti a ženu,
v myšlenkách je hýčká,
pod našedlá víčka
ukryl je.
Syn si staví vilu,
co mu vrátí sílu,
kterou míval kdysi,
pak by vzpomněli si,
že je sám.
Jen bez vkladní knížky,
s osmi svými křížky,
snídá někde v bistru,
z pláten starých mistrů,
tu tvář znám.
Kdo ho odsoudil žít sám své stáří,
proč mu ruku nikdo nepodal,
čte jen strach všem
kolemjdoucím z tváří,
nezestárnout, co bych za to dal.
Nyní žijem snadno,
pak klesneme na dno,
až do zapomění,
kdo na tom co změní,
kdo nás znal.
Někdo sbírá známky,
ten zná staré zámky,
někdo čte řeč Mayů,
ten zná flóru hájů
pravěkých.
Někdo sbírá dýmky,
jiný zlaté primky,
snob ve jménu ctnosti,
do starožitnosti
vzplál jak líh.
U věcí je stáří jaksi vzácné,
starší obraz větší sumu stál,
od každého z nás je nebojácné,
kdo předmětům větší cenu dal.
Sedí v parku v hloučku,
v rukou po kloboučku,
vržou svými perky,
staré krásné šperky,
čas tam svál.
Tak co dál ?
Co dál ?
Tak co dál ?
|