Už svítá,
ráno je znát
a ty nespěcháš
slovům dostát.
Jsem jak pole zvlnené,
když mraků stín čeká
a děvče plaché,
když si na stráň kleká,
bojí se vstát,
tak jako já.
Než skácejí strom,
šeptající cosi,
žíznivá zem,
co o vláhu prosí
a bojí se ptát,
tak jako já.
Už svítá,
ráno je znát
a ty nespěcháš
slovům dostát.
Den průzračný
se zvolna rodí,
kdo vysvětlí mi,
proč cítím se lodí,
jež dál už nevyplouvá
a stránky mi kůň,
to o čem jsi mluvil,
tisící pár mi ze slůvek uvil,
sám, co z toho mám.
Už svítá,
ráno je znát
a ty nespěcháš
slovům dostát.
Už svítá,
ráno je znát
a ty nespěcháš
slovům dostát.
Už svítá,
ráno je znát
a ty nespěcháš
slovům dostát.
|