Kordony ze štítů a řady obušků přišli sem bránit pořádek či řád vodními děly a slznými granáty, argument síly je Jidášova tvář. Hledím jim do očí, necítím nenávist, sám sebe musím tiše se ptát, ač stojíme tváří v tvář, dělí nás ve dvojí moc vlády peněz, pravda a zášť.
Ti, co stojí za hradbou šedivých antonů, jsou lidé jako my, co chtějí žít, nebrousí vědomě sekeru katovu, ne každý sílu má proti proudu jít. Poznávám pod maskou pochopů systému zbloudilá srdce, co touží a sní, těžké je přesvědčit tu skálu z mramoru o pravé svobodě, co i v ní spí.
Zapomeňte na to už, co od mala vám tvrdí, zkuste sami přemýšlet, jak by jste chtěli žít. Ten, kdo je němou většinou, nemá na co býti hrdý, pravidla předem určená, z předsudků pevná mříž.
Snad není vše ztracené a slunce může vyjít, zatmění brzo pomine, stačí jen hodně chtít, hledat, toužit, přemýšlet, nebát se býti jiný, z pramenů čisté svobody nenasytně pít.
Potom snad odhodíš obušek i svůj štít, vystoupíš z řady těch, co váhají, půjdem si v ústrety stále blíž a blíž, ledovce moci pak navždy roztají, přidaj se ostatní, bude nás víc a víc. Stěží nás někdo potom zastaví a slzy radosti i trocha dojetí tu smutnou minulost ze srdcí odplaví, pak to snad pochopí ti, co rozkazují, výložky z ramen si s hanbou strhají a bílí holubi do ulic vyletí, začne pak nové, snad lepší století, zvítězí rozum nad lidským sobectvím. Steží si někdo to dneska představí, nazvi to jak jen chceš, třeba i bláznovstvím, vždyť i tvé srdce touží a sní. |
