Jdu tiše po poli, přemýšlím o světě, zda by lepší nebylo žít na jiný planetě. V tom spatřím užasle, jak děsivý sen, strašlivý kostlivec drápe se hlínou ven. Stojím tu kamenný s děsem ve tváři, jestli snad neblouzním, nebo mám hrozné sny. Trouchnivé sanice, ne, není to jen křeč, opravdu slyším to, je to lidská řeč:
"Kdysi mě zabili lidé jako jsem já i Ty, ve jménu jakési rasové čistoty. Křičeli o říši, co řídit bude svět, pochodně vyhasli naštěstí dřív, než za tisíc let. To, co jsem slýchával už tenkrát před lety, mě dneska vzbudilo uprostřed hniloby - rasová nenávist, zloba a hnusné lži - nová podoba pro staré symboly. My, co jsme pohřbeni bez hrobů ve vápně, nechápem, jak jen to může se znovu dít. Cožpak jste ohluchli, či paměť ztratili, nebo už nechcete na Zemi žít? Vidíte v ulicích prapory barbarů, slyšíte dupání okovaných bot, mlčky míjíte budoucí tyrany, začali již kopat Váš vlastní hrob. Když je nezastaví ta vaše společnost, holými kostmi půjdeme se rvát, taky i za Vás, aby jste neskončili v hromadném hrobě uprostřed brázd." |
