Když jsem byl malej kluk, jak je to dlouho ? Dost.
Strašně jsem záviděl dospělým dospělost
a toužil proniknout tím velkým tajemstvím,
byla doba her a malin nezralých.
Do osumnácti let jsem lecos vyčet z knih
a říkal si: „Tak teď. Teď konečně už vím“.
Když se dnes ohlížím nazpátek do těch dob
a vidím kolíbku i otevřený hrob,
trochu mne zamrazí a čas se valí dál.
Bylo mi dvacetpět a všechno jsem už znal,
lásku a nenávist, špínu i hvězdný prach,
růže a úsměvy, sazy na řasách, všechno.
Všechno, co může muž koupit anebo vzít.
Poznal jsem chudobu a taky blahobyt,
chodil jsem na slunci a z deště pod okap,
zrál jsem a košatěl a žil jak má žít chlap.
Pak přišlo poznání mých středných mužných let,
že vše, co vím a znám se vejde do dvou vět,
tohle je ošklivé, tohle je krásné.
Kdopak ví jak s námi zamotá
severák na konci života,
když z klenby snů je pouhá suť
a zlatým ránům zhořkla chuť.
Život má tajemství jak Pandořina skŕíň,
oč více jsem jich znal, o to jsem vědel míň
a teď, když pomalu mi táhne šedesát,
kdy v noci špatně spím a začínám se bát,
stojím tu šedivý a nestydím se říct,
že vím dnes mnohem víc, když vím, že nevím nic,
o lásce, o růžích, o slze na řasách,
o vůních, o barvách, ne které sedá prach,
o tomhle světe, který je teď na tomhle místě,
že nevím nic, ale to už vím jistě.
|
