Lorraine:
Nemohla jsem dospat, vzbouzela se stokrát.
Teď už vím, jak chutnáš, noci probdělá.
Kdosi vklouz mi do snů, o spánek mě okrad,
to se přeci hostům jen tak nedělá.
Teď se nebe modrá. Snad se mé dny změní.
Strasti k vodě pouštím s šedou Anglií.
Říkal, že se sejdem. Proč tu ještě není?
Co se neodpouští? Co se promíjí?
Sluha:
Račte mě, prosím, vyslechnout.
Omlouvám nerad svého pána,
musel však odjed časně zrána.
Nechal tu pro vás zatím skvost...
Lorraine:
S tím ať jde k čertu! Mám jich dost!
Sluha:
Vám sklouzlo jen tak ze rtu,
že pán by měl jít k čertu,
vím, řekla jste to v žertu,
leč s peklem není špás.
Na jeho existenci
se shodli zasvěcenci.
Jsme malí, krátcí, tencí,
když zmocňuje se nás.
Jak noční bouře zuří
a hnou se hnáty muří...
Tak straší na cimbuří!
Lorraine:
Huá!! Strach strašně ráda mám!
Sluha:
Jsou ovšem chvíle jisté,
když i mi - spiritisté,
řvem: Démoni, už zmizte!
Lorraine:
Já česnek radím Vám!
Sluha:
Jak smělí jste vy mladší!
List obrátíme radši.
Pán omlouvat se ráčí,
že pláchnul jako kluk.
Lorraine:
Co počít s pánem hradním?
Buď mu nic neusnadním,
či smiluji se nad ním.
Tak přijímám ten šmuk!
Ó, náhrdelník! A praví!
S tou útěchou mě zdraví
motýl - oko paví!
Sluha:
Motýla
vám kníže spolu s dárkem posílá.
Hle, pozornůstka dvojitá!
Tu žena zřídka odmítá,
jak vím.
Lorraine:
S motýlem
snad kníže nevyved mě aprílem,
ta naděj, k níž se utíkám,
však může zmizet bůhví kam,
jak dým.
Sluha:
Netajím, že bych rád
vám, kněžno, sloužil do stáří.
Lorraine:
Čí si vstup, čí si vpád
mi náhle přines pocit předjaří.
Na chvíli,
i já si připnu křídla motýlí
a zavolám, že odlétám
až ke hvězdám a kometám...
Snad smím, snad smím. |
Monika Absolonová:
